Skip to main content Skip to page footer

Proslov ke smrti Ulricha Aeberharda

Milá Anno Marie, milá rodino a příbuzní, milé velké společenství.

Ocenit život a životní dílo zemřelého v rámci tohoto proslovu, není možné. On vykonal ve svém životě velmi mnoho a setba teprve přinese bohaté plody. Necítím se také být schopen najít správná slova pro to všechno, co on nám daroval. Všichni, kteří ho znají, vědí, že on i přes mnohé talenty a zvláštní nadání nebo možná právě proto byl prostým člověkem s velkou bohabojností a opravdovou pokorou.

Stále znovu říkal: «neděkujte mně, ale tomu, který nám všechno dává.» V tomto smyslu chceme nyní vzpomenout na jeho bohatý život, spojit se s ním v myšlenkách a náš život a naše cíle zaměřit na Boha. Základem mého proslovu je kázání, které nám zesnulý písemně zanechal. To jsou základní výroky, kterými on stále znovu ve volné řeči utěšoval pozůstalé.

Truchlíme s vámi truchlícími a těšíme se společně s naším zemřelým bratrem Ulrichem, neboť on odložil své těžkopádné, nemocné tělo a je ve věčném životě. Jeho duše přišla z věčnosti, byla z boží přízně vtělena do tohoto lidského těla, rostla s jeho stanovenými úkoly a se všemi bolestmi a nesnázemi, které mu byly uloženy z božího rozhodnutí jako kříž.

Duch a duše přichází z věčnosti a usilují o věčnost. Při umírání opouští duchovní bytost pozemské-materiální tělo, které se zase vrátí do země. Apoštol Pavel říká: «Tak jako je pozemské tělo, tak je také duchovní tělo.» Nyní žijeme v těle z hrubé materie. Po smrti máme obdržet po naplněném a bohabojném životě světlo - nebo zářící šaty, jak to stojí v písmu svatém: «Ti, v plátně oblečení, vejdou do boží velkoleposti.» Duch a duše jsou nesmrtelní. Duchovní bytost má v tomto těle pomocí přinesené oběti, obětující modlitbou, žitou milosrdnou láskou, snášením bolestí a úspěšně vykonanými zkouškami dospět k boží podobě. «Žádný člověk není dokonalý. My všichni potřebujeme milosrdenství. A milost je dar od Boha, který nám na základě našich činů nepřísluší,» říkal často zesnulý. Jako duchovní varoval své společenství, kdyby se domnívali být lepší než ostatní, slovy: «Mnoho ostatních by mohlo být před vámi u božího trůnu.»

Na srdci mu hlavně ležela ekumena. Stále vyzdvihoval to, co spojuje všechna náboženství. Úcta před každým člověkem a láska k celému Stvoření byla jeho kredem. Stavěl se proti usmrcení budoucího života v mateřském lůně, varoval před změnami genů, trpěl s tisíci zvířat, která byla každoročně v pokusech strastiplně obětována. Obzvláště cítil se všemi bližními ve válčících zemích, s postiženými z katastrof, s hladovějícími, nemocnými, toxikomany, nezaměstnanými a všemi, kteří v naší společnosti trpí duševní prázdnotou.

«Člověče, odkud a kam?» zní základní otázka života. Zesnulý věděl odpověď: V člověku bydlící duch vyšel z otcovského domu, jak nás učí podobenství o ztraceném synu a hledá nyní po mnohém bloudění a bolesti cestu nazpět. Cesta k otci vede přes vlastní duši, poznáním sama sebe. Vzestup může začít teprve potom, když poznáme své slabosti, vezmeme si dobré předsevzetí a celou silou vůle se obrátíme k dobrému. Proměna housenky v motýla nám může znázornit tuto cestu ke světlu. Chce motýl nazpět do kukly? Touží po svém namáhavém životě jako housenka? Nikoliv! Těší se ze svojí báječné proměny v barevnou, letající bytost. V tomto novém rozměru jsou mu odebrány v nabyté svobodě všechny vzpomínky na potíže a nesnáze. Jeho jediným cílem, jako housenky, bylo hledání potravy, aby obdržel energii k proměně.

Vezměme tento jev jako podobenství k tomu, abychom také my, pokud jsme v tomto těle doma činili všechno, aby naše duše získala výživu, abychom se také jednou zúčastnili této přeměny, kterou nám Ježíš slíbil. Naším každodenním úsilím a darovanou milostí se dopracujeme k zářícímu oděvu, k svatebnímu rouchu, které nám umožní vstoupit do nebeského světla. Zesnulý bratr Ulrich je v nebeském světle. Je volný. A jistě je tady. On vidí naše myšlenky a pociťuje naše modlitby jako osvěžení a energii. On ví, zda naše cítění je pravé a čisté a rád by k nám všem zavolal: «Radujte se všichni, kteří nesete kříž Krista. Jsem ve světle a chci vám pomáhat ve vašich nesnázích. Dosáhl jsem svobody, o které jsem snil na zemi. Vyplácí se, vzít na sebe útrapy všedního dne a vytrvat v lásce a trpělivosti. Radost v nebi není popsatelná pozemskými slovy. Chci utěšovat všechny moje milované a pomoci jim v jejich nesnázích.» Kam jde duch s duší po smrti? Ježíš Kristus říká: «Jdu tam, abych vám připravil obydlí. Když jsem odešel a připravil místo pro vás, přijdu zase abych vás přivedl ke Mně, abyste také byli tam, kde jsem Já.» Do jakého obydlí vstoupí naše duše? Může se dostat každý člověk automaticky do nejkrásnějšího světla? Ježíš Kristus dává v blahořečeních jednoznačnou odpověď. My stanovíme našimi činy kvalitu nebeského obydlí.

Když se nám podaří žít v pokoře před Bohem, nikdy nepoužít násilí, stále radostně usilovat o boží spravedlnost, všem bytostem prokazovat milosrdnou lásku, zachovat si čisté srdce, být staviteli mostů a podněcovateli míru a nechat se kvůli Němu pomlouvat a pronásledovat, potom smíme doufat s veselým srdcem na toto nebeské obydlí a dívat se na Boha navěky. Žádnému člověku se nepodaří tato blahořečení úplně splnit. Sám Kristus pravil: «Jenom jeden je dobrý, můj Otec v nebi.» Nad životem a kněžským působením zesnulého stála jeho vůdčí zásada: «Byli jsme jako slabí posláni ke slabým se zvláštním pověřením.» Pokusím se jeho zvláštní pověření v krátkosti vysvětlit.

V roce 1987 nalezl zesnulý spolu se svou ženou, poháněn velkou vnitřní nouzí, cestu do kostela Sv.Michaela v Dozwilu. Co on vyslechl od Paula Kuhna jako praktickou psychologii, mohl okamžitě používat a zesílit na těle a duši. Bez jeho vlastní vůle a bez působení třetí osoby byl překvapen dary milosti ze Svatého ducha. Tak jako apoštol a evangelista Matouš, zobrazovaný s perem v ruce a andělem, který mu slova diktuje, tak byla jeho ruka po modlitbě andělem pohybována. On obdržel ku svému velkému podivu zjevení svého anděla ve formě velkého, zaokrouhleného písma. Podle vysvětlení ve velkém průvodci Biblí od Droemer-Knauer Verlag je Bohem vedené psaní forma zjevení, kde vyhlašovatel nezávisle na své vůli nebo rozumu přenáší písmem zjevení božího ducha. Po dlouhých zkouškách těchto zjevení byl zesnulý povolaný k práci duchovního jako prostředník mezi Bohem a lidmi, po boku Paula Kuhna a obdržel od anděla jméno Matthaeus (Matouš). Stal se nástupcem zesnulé paní Marie Gallati, jejímž prostřednictvím Dozwilské dílo milosti svatý archanděl Michael 25 dlouhých roků řídil a vedl.

Tak jako si prorok Elia lehl pod kručinkový keř a prosil Boha, aby mu vzal život, byl také pro Matouše jeho vysoký úřad často těžké břemeno.  Po mnoho let dokázal s obdivuhodnou energii vykonávat svoje milované zaměstnání jako učitel hudby v kantonální škole a zároveň žít svoje poslání. Dílo milosti sv. archanděla Michaela bylo od počátku také charitativně činné.

Důležité pověření k tomu obdržel Matthaeus (Matouš) v roce 1997 z ducha Svatého pátera Pia slovy: «První velký Paulusův skutek bylo vystavění tohoto chrámu, kde se mohl rozvíjet váš duch a najít báječnou potravu. Druhý velký čin bylo zřízení dobročinného díla pro chudé. Velkým závěrečným třetím skutkem byste měli zřídit školu podle zjevení, které jsem Matouše nechal vidět, aby duše vašich dětí nebyly také ještě otrávené hrůzami tohoto času. V tomto pověření je zahrnuta stavba kliniky, aby často slabé tělo prosáklé nebeskou medicínou bylo schopné k práci ve vinici boží.» On se věnoval těmto plánům společně s mnohými kompetentními osobami uvnitř i mimo Díla milosti sv. Michaela. Z jeho pověření byla uvedena v život nadace. Byl zahájen provoz homeopatické lékařské ordinace a praxe s muziktherapii. Byl zahájen lékařský výzkum, speciálně pro nemocné rakovinou.

Jaká osudová vazba, že právě Matouš musel zemřít na tuto nemoc. V roce 2001 začal Matouš s veřejnými přednáškami a bohoslužbami v různých švýcarských městech, doprovázel mladé v nově založených týdnech pro mladistvé a posiloval je ve víře, která se jim stala životní pomocí. Jak rád s nimi vandroval, účastnil se her odbíjené nebo stolního tenisu, budil je ráno hrou na housle a zpíval od srdce jejich písničky. Byl jim vzorem ve vyrovnaném pěstování těla, ducha a duše. Od minulého podzimu začal trpět znatelnými  zvláštními bolestmi.

Když byl v únoru nutný těžký zákrok, vyřešil připravované následnictví naším vysvěcením na kněze. I přes různé operace byl až do 20. srpna skoro vždy přítomný na bohoslužbě. A sám trpící největšími bolestmi věnoval útěchu lidem, hledajícím pomoc. Potom následovaly týdny ošetřování v nemocnici. Posledních pět dnů života strávil ve svém milovaném domově za starostlivého ošetřování své rodiny a Spitexu. V úterý večer mohl v rodinném kruhu vejít do duchovního světa, kde již nebude žádná bolest a žádný smutek.

Láska, kterou Matouš v každodenní modlitbě k boží Matce projevoval, mu dovolila tiše a pokojně vejít do božího příbytku. Kdo tolik vroucně prosil boží Matku o milost a pomoc pro ostatní a hodně těžkého pro jiné vykoupil, nalezne zcela určitě v hodině smrti útěchu v Jejím náručí. Jeho duše nezemřela. Narodila se do světla, do opravdového života, jehož krása se nedá popsat pozemskými slovy.

Nalezne milostivého soudce a bude slyšet slova: Ty jsi hodně miloval a obětoval a smíš se za to dovědět, co žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo a žádné lidské srdce nikdy nepocítilo. Buď vítán doma! Vezmi si, co si zasloužíš za lásku, oběti a modlitby. A poté budou chóry a orchestr andělů společně zpívat chvalozpěv, jehož krása zvěstuje dokonalost a harmonii zvuku boží lásky, kterou obdaření hudební skladatelé ve stavu vytržení úlomkovitě zaslechli a napsali, jak nám anděl oznámil: «Nejkrásnější místa z velkých kompozic od Bacha, Haendla, Mozarta, Haydna, Schuberta a Beethovena jsou pouze odleskem nebeské hudby, která čeká věrnou duši.» Hudba byla zemřelému vždy životním elixírem, čerpal z ní sílu v nejtěžších i v radostných hodinách. Stavěl své muzikální schopnosti do služeb smíru mezi lidmi. Albert Schweitzer, muž víry a milosrdných činů pravil: «Každá hluboce prožitá hudba, zda světská nebo církevní, se  pohybuje ve výškách, kde umění a náboženství se kdykoli mohou potkat.» Také výrok Martina Luthera se vztahuje na Matouše: «Srdce mi přetéká vděčností k hudbě, která mě tak často osvěží a vysvobodí z velkých nesnází.»

Ve smyslu těchto citátů připravil mnoho velkých děl k uvedení, jejichž chórové partie sám nacvičil v úzkostlivě přesné detailní práci. Jako poslední práce zazněly pod jeho vedením v roce 2000 Matoušovi pašije od Bacha. Dnešní pohřební oslava by nás všechny, bez ohledu na to, ve které konfesi jsme byli vychováni, měla napomenout a povzbudit. Abychom sami sebe nebrali za tak důležité, abychom na nás kladený kříž statečně nesli v jeho plné hmotnosti a v jeho celém trvání a následovali Krista, abychom se konečně stali opravdovou, milosrdnou církví a podařilo se nám dosáhnout oslavu v říši boží.

Milý Matouši,

my všichni si uvědomujeme, za co máme děkovat nebesům, tobě a tvé rodině a hluboce se ukláníme před tvou láskou, dozrálou k činům. Končím básní od Jana Kreinera, kterou Matouš často citoval a my jí můžeme nyní interpretovat na jeho stálou sounáležitost s námi a jeho věčný život ve velkoleposti:

Neplačte pro mne, já jsem přece žil.
Kruh se uzavřel a usiluje o dokončení.
Nevěřte, když jsem zemřel, že jsme si vzdálení.
Pozdravuje vás má duše jako dýchnutí letního větru.
Až položíte dech dne večer k odpočinku,
pošlu vám jako hvězdu z nebe mé pozdravy.

Copyright © 1998 - 2007 St. Michaelswerk 8582 Dozwil, Švýcarsko