«Jsme na tomto světě, abychom sloužili Bohu a tím přišli do nebe», je uvedeno v katolickém katechismu. Vyšli jsme z otcovského domu, jak nás učí podobenství o ztraceném synu a Bůh čeká, až naší situaci rozeznáme a opět se všemi silami k němu navrátíme nazpět.

Všemi životními zkušenostmi může člověk zrát na duchu a na duši. Čím více se zabýváme dobrým, ušlechtilým, čistým a uctivým jednáním a usilujeme po zdokonalení, tím se pozitivněji vyvíjí naše bytost. Stáváme se svým láskyplným smýšlením pomocníky pro naše bližní. V tom leží nejhlubší smysl našeho bytí vůbec: Máme ušlechtilými myšlenkami, dobrými slovy a činy lásky k bližním, rozmnožovat dobro v celém Stvoření. Jen tak můžeme stále lépe plnit první přikázání: «Máš Pána, svého Boha, milovat z celého srdce, celou svou duší a celou svou myslí.»

V každém člověku je věčná boží jiskra. Člověk žije jako duchovní bytost v materiálním těle. Při umírání opouští duchovní bytost tělo a může vejít do takového příbytku, který odpovídá jeho získané duševní síle. Kristus říká:«V domě mého Otce je mnoho příbytků.» V každém náboženství a u primitivních národů je vědomí o pokračování života po smrti samozřejmostí.

Vzhledem k tak mnohým utrpením, válkám a nouzím by tě mohla zachvátit rezignace, truchlivost a beznaděj. Mohl by ses zamýšlet: Proč se učím? Proč bojuji od zkoušky ke zkoušce? To nemá přece všechno žádný smysl!

Tvé vyhlídky do budoucnosti jsou dobré, když si uvědomíš, že tvá skutečná budoucnost je v nekonečné době věčnosti boží.

Zkoušky a osudy v životě jsou nám přiděleny, abychom v zápase o dobro a v snášení obtížných dnů posilovali své síly a dokázali Bohu věrnost. Tím budeš právě v tomto těžkém čase svým bližním příkladem, když uvidí tvou naději a důvěru ve smysluplný, pěkný život.

Všechno, co ve jménu božím činíš, ti přispěje nyní a jednou v budoucnu, po smrti, k nejkrásnějšímu požehnání. Co jsi na tomto světě v lásce započal, tím můžeš pokračovat v nebi s čistým potěšením a dokonaleji. Co jsi v čase útrap získal prací a modlitbou, pomůže ti ve skutečné nouzi.

Buď stále optimistický a dobré mysli. Nenechej se nikdy nakazit duchem rezignace a beznaděje! Když uposlechneš tyto rady, budeš méně netrpělivý a neklidný. Nebudeš si nikdy zoufat z protikladů tohoto času. Tvé pocity budou vyrovnané, nebudou podrobeny kolísání. Budeš naplněn uzdravující vnitřní radostí.

V slově spokojen vězí přece pokoj. Aby se dostavil pokoj do našeho srdce, musí být splněno několik podmínek: Zjednej nejprve klid a pořádek v sobě. Potom se spoj s Bohem, tím že budeš dodržovat jeho přikázání; ony jsou ti jistým ukazatelem cesty. Potom se snaž být za vše vděčný, neboť nebesa nám toho tak mnoho věnují. Když v sobě pocítíš pokoj a pořádek, vynasnažíš se žít podle přikázání, budeš vděčný za všechny talenty, potom má tvoje modlení sílu. Bůh tě bohatě odmění za tvou lásku.

«Chceš-li být v životě šťastný,
přispívej druhému ku štěstí,
neboť radost, kterou dáváme
se vrací do vlastního srdce.»

Každý člověk má silné a slabé vlastnosti. Nejlépe přemohu své slabosti tím, že posiluji a těším se ze svých silných vlastností, které stále více zdokonaluji ať je to buď v hudbě, ve sportu, ve výkonu ve škole a nebo v práci, jak v sociálním oboru nebo emocionální chápavosti.

«Těšit se z toho co člověk má a nezlobit se tím co nemá, to je tajemství radosti», píše Emil Meier. Ano, radost je základem každého úspěchu. Radost přináší uvolněnost, sílu a odvahu. Radost oživuje city, tedy duši. Radost prosycuje naše celé nitro pozitivní energií.

Nesmím se zlobit kvůli svým slabostem, neboť zlost je jako zkrat u elektrického proudu. Zlost sžírá v krátkém okamžiku naší energii a trvá dny, než ji získáme nazpět.

Představím si svou slabou stránku a prosím svého anděla o pomoc. Potom si uspořádám v myšlenkách kroky ku zlepšení a mluvím před usnutím velmi vědomě vícekrát do své duše: Vím, že díky boží síle a výpomoci svého anděla mohu stále snadněji mlčet. Vrátí se mi klid a mír a udělají mě klidného a vyrovnaného.

U jiné slabosti změním druhou část sugesce. Rozhodující je, že nenazývám svou slabou stránku, ale cíl situace, kterou chci dosáhnout. Řečena mohou být jen pozitivní slova, neboť co do duše vložíme, usiluje po uskutečnění. Mluvím-li: Já nemám již žádný strach, tak jsem zasadil právě strach do duše a ten bude dále růst.

Je dvojí učení: učení pro školu a povolání, tedy osvojení si vědomostí a zručnosti a učení pro život, která pozitivně rozvíjí naši osobnost.

Pro každé učení je důležitá naše upřímná vůle, naše píle a naše vytrvalost. S jakou horlivostí se člověk ze své přírozenosti učí, nám ukazují malé děti. Ony pozorují, napodobují, objevují a opakují, až dosáhnou svého cíle. Vydávají ze sebe všechno a čerpají v klidu novou sílu.

Pokoj a uspořádanost jsou rozhodující, aby byla možná koncentrace všech smyslů, myšlenek a citů na podstatu tak, že všechno ostatní okolo nás jakoby zmizelo. Další podstatné předpoklady pro učení jsou důvěra ve vlastní schopnosti, zájem o učební předmět a radost z každého malého úspěchu.

Velice cennou pomoc v učení získáme vědomostmi o způsobu působení podvědomí. Stěžejní je při tom pozitivní myšlení. Nejlépe se učíme, když jsme přitom s hlavou, srdcem a rukama.

Kdybychom přistoupili k praktickému výkladu učení vedlo by to příliš daleko.

V učení pro život jsou velkou pomocí víra, rodina a dobří přátelé. Smíme vycházet z toho, že všechny události v životě, malé každodenní, jakož i velké rány osudu, jsou nám odměřeny z dobrotivé všemohoucnosti boží. Nic není náhodné. Všechno má smysl!

Každý člověk touží mít přátele, kteří stejně smýšlejí, kteří nás akceptují, mají nás rádi, mají podobné názory a stejné zájmy. Zda najdu přátele závisí silně na mně samém. Mohu ostatní oslovit? Mohu jim naslouchat? Mohu snést žert? Jsem rychle uražený? Posuzuji a odsuzuji často nebo mohu jiný názor respektovat, aniž bych své mínění propagoval jako jediné správné? Mluvím o nepřítomných špatně nebo vezmu nepřítomného člověka a slabší pod ochranu? Jaký jsem ve skupině? Přináším idee nebo nemám žádné? Kritizuji většinou představy jiných?

Když o sobě kriticky přemýšlím a potom se polepším, tak budu pro ostatní sympatický a působím na ostatní pozitivně a mile. Druzí to bezděčně cítí a shledávají tě dobrého. «Myšlenky jsou síly», učil nás Paul Kuhn.

«Jak se do lesa volá, tak se zpátky ozývá», říká lidové přísloví a míní tím zákon ozvěny. Opravdové přátelství roste pomalu.

Přítelem zůstaneš ale jen tehdy, když umíš zachovat tajemství a osvědčíš se jako přítel když se tvému příteli nedaří dobře a ty dokážeš naslouchat a přispívat radou a činem.

Přistupuj k lidem bez předsudků. Poslouchej co oni říkají, aniž bys ihned k tomu dával svůj komentář. Zúčastni se, pokud jsi k tomu vyzvaný. Nevzdávej se při neúspěchu! Vyciť, jak se jiným daří, vžij se do jejich situace. Tak vznikne vztah a brzy bude žádáno tvé mínění a tvá rada. Když někdo chce jít nesprávnou cestou, tak mu řekni v klidu a srozumitelně svůj názor.

Uvědomuješ si, že andělé chtějí být našimi nebeskými přáteli? Víš, jak vzácní to jsou přátelé? Snaží se všemi silami nám vložit dobro do srdce, upozorňovat a ochraňovat nás před zlem a vést nás k cíli, kterým je věčný život v nebi.

To je báječná problematika, ušlechtilé přání.

Víra je a zůstává vírou. Víra je milost; to znamená, dar boží. Proto se nemůže s vírou nikdy lehkovážně zacházet a ještě mnohem méně se nesmí ostatním pokoušet vlastní víru namluvit nebo dokonce chtít vnucovat.

Víra je nádherná květina, která roste jen tehdy, když jí k rozvoji věnujete dobrou půdu, světlo, teplo, dobré ovzduší a postačující místo.

Bohudíky je to tak, že jednoduše není jedna víra. Je mnoho dobrých společenství, které z celého srdce dělají, co uznají za správné. Oni milují Boha, jsou vděční, milují své bližní jako sami sebe a tak dělají to nejlepší. 

Když chci ostatní skutečně vést k víře, tak musím nechat víru nejprve ve mně nechat rozkvést. Z květu dozraje ovoce. Jsou-li tyto plody chutné, tak je chtějí také jiní okusit! Vlastní dobrý příklad je rozhodující, naše činy a nikoliv naše zbožná slova. Mnozí dovedou krásně mluvit a psát. Ale Kristus dal podobenství o stromu s dobrým ovocem. «Na plodech je poznáte.»

Smíme se modlit, tedy Boha a jeho anděle prosit za jiné lidi, aby On v nich probudil milost víry.

Je také dovoleno být dobrým posluchačem a ve správném okamžiku dát malý popud. To ale z pravé lásky a nikoliv v naději, že jsem někoho pro mou víru mohl získat, abych ho mohl připočítat k zástupu.

Naše snaha smí být jen službou z lásky pro tohoto člověka a ne z vypočítavosti. 

Ano, když věříme, tak máme za úkol modlit se za všechny lidi a v lásce ke všem lidem růst, aby náš strom přinášel dobré ovoce a tím požehnání pro celý svět.

Jedině láska může dosáhnout něčeho dobrého.

Přeji vám v tomto smyslu hodně radosti, lásky, síly a požehnání, aby se vám dobře dařilo.

Nebeský otec svořil člověka podle svého obrazu. Vdechl každému nesmrtelnou duši a vložil do duše talenty a úkoly. V každém člověku může působit dobro i zlo. Žijeme na Zemi v napěťovém poli nahoře a dole, mezi nebem a podsvětím. Zrajeme tím, že činíme dobro a zrajeme také tím, že zápasíme se slabostmi, které s boží pomocí s velkým úsilím překonáváme nebo alespoň držíme po kontrolou.

A nyní k základní, stěžejní otázce: Kdo dal člověku sexuální sílu?

Jako všechny ostatní pudy a talenty je také pohlavní síla dar boží. Tímto darem Stvořitele může člověk spolupůsobit na díle Stvoření. Spojením muže a ženy počíná dítě - nové stvoření! Jakou velkou moc a odpovědnost tím vložil Bůh do našich rukou. Zda šťastné nebo zatížené duše spatří světlo boží, to rozhodne náš charakter.

Pohlavní pud patří k největším silám v člověku. Zacházení s touto mocnou tvůrčí sílou činí nám lidem ale nejvíce potíží. Místo, aby byl spojený s boží láskou k velkému požehnání lidského pokolení, stává se tento pud často extázním požitkem zneužívaným a degradovaným až do povrchní, krátkodobé zábavy.

Odmalička bychom měli v jednodušších pudových oblastech cvičit, posilněni křesťanským duchovním postojem, snahu k dobrému, k zřeknutí se, k pořádku, k správné míře. Potom se nám podaří zacházet s pohlavním pudem pozorně a tuto tvůrčí sílu pro předávání života používat v čistotě. To se nám může podařit jen tehdy, když se v myšlenkách, v pozorování, v mluvení a v činech budeme snažit o čistotu a odvrátíme se od všeho nečistého. Tento posvátný pud nesmí sklouznout v primitivní bažinu stékající do stoky.

Není žádná větší intimita, žádná intenzivněji vazba než spojení muže a ženy v neomezené odevzdanosti. Při tom se také vyměňují duchovní síly a vznikají spojení ducha a duše. Proto Bůh jako rámec tohoto aktu stvoření povýšil sňatek svým požehnáním k neodvolatelné svátosti boží.

Láska mezi dvěma lidmi má biologický cíl, který zachová druh, tedy rozmnožit se. Tento cíl však nemohou splnit páry stejného pohlaví. Potom má spojení v lásce mezi mužem a ženou také za cíl vzájemně se obdarovávat. Z toho má vyrůstat nová síla pro všední den. Dvojice se mají stále více a upřímně společně doplňovat, být jedno. Láska podporuje také vzájemný vývoj a vzájemnou pomoc.

Aby malé dítě mělo optimální předpoklady ke svému vývoji, měli by milující otec a matka pečovat společně nejen o tělesnou blaženost, ale stejně tak o duchovní dobro dítěte. Bezpečí a zdravá životní síla se vyvíjí v dítěti prožitou důvěrou, pociťovanou láskou a vděčností; tedy předcházejícím životem prožitým žádoucími hodnotami.

Láska přichází nám lidem od Boha. My lidé smíme tuto lásku přijmout a darovat ji dále. Láska se může rozmnožit, dochovat a zůstat jen v čistotě srdce. Láska je vázaná na zákonitosti dobra, jinak mizí. Proto nelze lásku oddělovat od morálky. Boží vůlí je, aby se událo spojení dvou lidí z lásky a zahrnuje možnost rozmnožování. Láska neříká nikdy já, ale ty nebo my. Láska je také odhodlaná k oběti. Vzpomeňme si nejprve na mateřskou lásku.

Něco jiného je přátelství. Je to dočasné společenství a může a má se rozvíjet mezi bytostmi stejného pohlaví. Každá žena by měla mít dobrou přítelkyni, s kterou může o všem hovořit. Každý muž by měl mít nejlepšího přítele. Přátelství neznamená, dát ve všem prostě za pravdu, ale navzájem si kdykoli pomoci radou a činem a také zastávat čestně názor na věc, i když je přítel opačného mínění. Přátelství může být plné lásky. Láska má ale v přátelství jinou úlohu a jiný charakter. Nejde tedy o tělesnou lásku. 

Když přátelství stejného pohlaví provede krok k tělesné lásce, potom je to od přírody považováno za chybu. Co dělat, když všechny pocity a slast nás táhnout na tuto nesprávnou cestu? To potom vyžaduje našeho ducha. Duch může situaci analyzovat a udělat závěry, jak jsem to já výše udělal. Mnozí lidé jsou obětí. Mám na mysli ochrnuté, nemocné rakovinou, toxikomany. Souhlasíme-li s alkoholíkovou závislostí a on přijde potom sám nebo jiný přímo nebo nepřímo ke škodě – co potom?

Lidé, kteří se cítí přitahováni láskou stejného pohlaví, mají sebe nejprve kontrolovat, uvědomit si situaci a také to, je-li situace řešitelná terapeutickou nebo duchovní pomocí. Často je to skutečně řešitelné. Když ne, tak máme možnost tento sklon nežít, ale přesto mít dobré přátele, ale nesklouznout do sexuálního dobrodružství, které odporuje univerzálnímu pořádku. Zamýšlíme-li se zpět ve světových dějinách, tak stoupal v blahobytných společnostech vždy zřetelně podíl párů stejného pohlaví, dříve než se tato kultura zase rozpadla.

Z pohledu duchovního jsou lidé se sklonem k lásce stejného pohlaví právě tak hodnotní jako všichni ostatní. Každý člověk má svou silnou a každý  má svou stinnou stránku. Tito lidé zaslouží naše úplné lidské uznání. Jen jejich sklon nesmíme považovat jako rovnocenný s přitažlivostí mezi mužem a ženou. Láska mezi mužem a ženou má tvořivý cíl rozmnožování. Také i v manželské lásce je pořádek a pravidla, která se mají dodržovat. Také tam je a bylo již vždy hodně nedobrého. Také tam je upřímná láska, která je bez požadování, nejvyšším přikázáním! 

«Kdo hledá, nachází. Kdo zaklepá, tomu bude otevřeno. Kdo prosí, ten obdrží.» Téměř všechny nedobré náklonnosti mohou být v lásce boží a s Jeho pomocí přeměněny v čistou životní sílu. A pro všechny chyby každého druhu, které nejsme v tomto životě schopní změnit, nám dává Bůh sílu, nést je v lásce a trpělivosti a držet je na uzdě. Také ten kdo je hnaný ke krádeži nesmí žít svůj sklon. Kdo je náchylný k zuřivosti nemá také právo, jiné tlouci z frustrace. Ten kdo bere drogy zaslouží naši lásku a péči, ale přesto nesmí být jeho závislost pokládána za normální. 

V Bibli je popsáno toto rozlišení takto: «Bůh miluje hříšníka, ale opovrhuje hříchem.» Co je hřích? Odloučení od Boha. Chybným vývojem opustíme oblast božího vlivu a vzdálíme se od Jeho světla. Máme prosit a modlit se, abychom my sami, naši přátelé, naši nepřátelé a celé lidstvo se mohlo uzdravit ze svých slabostí a chyb. Modlit se, aby se v nás stále více uskutečňovalo království boží. Prosme, aby Stvoření rozkvétalo a všechno se opět nazpět navrátilo do věčného, překrásného pořádku Otce.

Kdykoliv smí být vyžádána osobní pomoc.

Společný život před sňatkem není dovolen. Je to hřích před Bohem. Člověk, který si to, co do manželství patří bere sám, aniž by byl dříve posvěcen svátostí manželství, je jako člověk, který se zřekne velkého dědictví prostě jen proto, že nemůže rok čekat. 

Muž a žena jsou přímo povoláni láskou, která spojuje tělo a duši, být spolupracovníky v božím stvoření. Pro tak vysoký "úřad" pro tuto vysokou hodnost by nám chtěl Bůh darovat Své požehnání a Svou lásku, aby ze spojení vyšlo to nejlepší. Nezaslouží si nastávající děti být zplozeny za nejlepších předpokladů: V požehnání božím, z čisté lásky, s přáním obou srdcí a připravenosti starat se o dítě?! 

Jaké zatížení si berou partneři na sebe, když prostě kvůli jejich slastem nedbají na přikázání, která jsou cenným ukazatelem cesty!

Domnívají se, že si užívají život  a staví si při tom nové překážky. Náš rozum můžeme podvádět, tím že sobě namlouváme: to přece nic není. To je mi beztoho dovoleno a přináší mi to tak hodně štěstí a potěšení. Naše duše vnímá ale plnou pravdu a změní se naším jednáním, pozitivně nebo negativně! K tomu přichází u tohoto ukradeného ovoce neustále překážka a starost, aby se ze styku nenarodilo žádné dítě. Toto politikaření zanechává v duši a potom také v těle své hluboké stopy. Duchu, duši a tělu působíme násilí. Přírozenost člověka je narušována a to má vždy následky. A vzdalujeme se od paprsků boží lásky, tak jako se Adam a Eva ukrývali, když v ráji zpozorovali příchod boží.

Kdo se učí před sňatkem své pudy ovládat, přináší svému partnerovi nebo svojí partnerce pravý důkaz lásky. Jeho sebeovládání při tom mocně narůstá. Tak mohou být muž i žena v manželství snadněji věrní. Také v manželství se nedá vrozený pud podle vlastní vůle užívat plnými doušky. Milostný akt smí být konán jen ve vzájemné dohodě. V čekání z lásky rostou naše duchovní síly a pohlavní spojení se stává zvláštním darem. Kdo řídí plánování rodiny podle přírodní ochrany proti otěhotnění podle přírodou daných volných dnů, prokáže svojí ženě úctu, respekt a opravdovou lásku.

Naše víra není k pohlavnímu styku nepřátelská. Darování se jeden druhému je největší jednota dvou bytostí, jak v Bibli stojí «a oba se stanou jedním tělem.» Přitom se také vyměňují síly duše. Darování se jeden druhému v lásce a v požehnání božím je důležité a posiluje spojení mezi partnery. Pomůže také přivézt nesrovnalosti opět ke shodě za předpokladu, že souhlasí láska všedního dne, láska k bližnímu a že vždy zůstává zachovaná vzájemná úcta. 

Osudové je, když mladiství užívají všechno, co patří do manželství. Potom neumí nikdy úplně vybudovat pravou schopnost milovat. Společně strávený čas se stává běžným, partneři a partnerky se mění a duševní cítění se stává otupělé. Potom se začíná praktikovat perverze. Kolik duší je při tom zraněno a ženy často degradované k otrokyním.

Ještě mnohé by se dalo říci. Strážný anděl to říká každému do srdce a ty to můžeš zaslechnout, když se čestně k němu otevřeš a chceš stále lépe žít pravdu. Společně strávený čas před sňatkem není žádný smrtelný hřích. Avšak je a zůstává to být urážkou boží, jak to vyjádřil sv. Michael. Kdo společně žije může navštívit bohoslužbu, poprosit Boha  o odpuštění a přijmout svátosti. Avšak k tomu patří i vůle k nápravě.

Proč nechceme po dostatečné zkoušce, zda se hodíme k sobě, vstoupit do svátosti manželství a nechat si náš svazek požehnat, aby se tím pro nás a naše děti a jejich děti navěky věků rozvinulo požehnání a tím se stal svět ušlechtilejším a hodnotnějším?

«Sám spravedlivý hřeší sedmkrát denně», pravil Kristus. To má nám všem být útěchou a důvodem ke skromnosti a k opatrnosti abychom neodsuzovali druhé. Máme co dělat sami se sebou, se svými chybami. Znám lidi, kteří společně žijí, protože to lépe nevěděli a jsou to báječní lidé a děkují Bohu za všechno, co jim daroval. Dále stojí v Bibli: «Bůh miluje hříšníka, ale odsuzuje hřích.» S veškerou láskou bychom se měli snažit přijít k Bohu blíže a naše neřesti vyměnit z vlastní vůle za cvičení se ve ctnostech. Víra se nesmí nikdy stát svěrací kazajkou. Když něco neděláme, protože máme strach před trestem, tak  to není dobré řešení. Měli bychom se Bohu podřídit ze svobodné lásky k Němu, abychom se jednou mohli opět přiřadit do nebeského pořádku.

Vibrace hudby působí na ducha, tělo a duši. Hudba má velký vliv na každého člověka. Hudba může léčit, utěšovat, oživovat. Hudba nás může též dráždit, ponoukat k použití násilí a činit nás depresívní.

K různým situacím potřebuje člověk různou hudbu. Lidová hudba, lidové písně, duchovní písně, umělecké písničky, klasická hudba, ale i džez a šlágr mají ve správné chvíli svá oprávnění.

Příliš hlučné, násilí oslavující hudba, hudby s deformovaným rytmem a zvláště s negativními texty bychom se měli vyvarovat, když usilujeme o pořádek, harmonii, pokoj, štěstí a radost.

Mnohé experimenty, zabývající se účinkem hudby na rostliny ukázaly zřetelně, že hudba přináší velký účinek jak v dobrém tak i ve zlém.

Beethoven: «Co má zasáhnout srdce, to musí přicházet shora. Jinak jsou to jen noty.» Paul Kuhn: «Z ducha božího inspirovaná hudba je potravou duše.»

Já chápu každého, který kouří. Nemáme my všichni mimo našich silných vlastností také slabosti. Nepřísluší mi dělat jiné špatnými.

Nemáme se zříct jen kouření, ale i nadměrného požívání alkoholu, zlého mluvení, pomlouvání, proklínání, příliš rychlého pojíždění, bezuzdného užívání sexuality. Nemáme lhát, krást.

My lidé jsme děti boží a náš život má velebit a zvěstovat dílo boží. Se všemi svými talenty máme být světu požehnáním.

Tělo, duch a duše tvoří jednotu. Tělo je nositelem, schránkou ducha a duše, tedy mocné dílo. Jeho většinou dokonalá činnost je podivuhodná. «Zdravý duch ve zdravém těle» naznačuje moudrá myšlenka. Když svému tělu škodím nedostatkem spánku, požíváním alkoholu, přejídáním se a kouřením, tak vystavuji společnému utrpení dříve nebo později také ducha a duši. Jsme rozumní a zodpovědní jen, když zacházíme s naším tělem láskyplně a s péčí.

Nejdůležitější se můžeš dočíst pod otázkou o kouření.

Často jsou lidé, kteří propadnou alkoholu, od přírody citlivé bytosti. Příliš málo vnímají vlastní hodnotu, zažili příliš málo podpory a porozumění, museli často v útlém mládí zažít příliš těžký život a tím zatížili svou duši. Tak se jim stal alkohol zdánlivým utěšovatelem duše. V opilosti se cítí silní, uvolnění od tíživých problémů všedního dne, prostě jednou na pár hodin volní od všech zatížení. Potom je všechno ještě horší. - Alkohol není žádné řešení, ale droga, které dělá závislým a přináší nekonečně mnoho zármutku, bolesti a nouze. 

Alkohol není zásadně špatný. Je to přírodní produkt a může být nasazený ve správném dávkování jako léčivý prostředek. Alkohol může být také k požitku, když je požíván ve správné míře. Kdo se ale cítí i jen trochu ohrožený, měl by nejlépe zcela od jeho konsumace upustit. Modrý kříž, armáda spásy a mnoho jiných institucí nabízejí pomoc.

Ptejte se přímo na kontaktním formuláři >